Petula01pets

Na samém počátku...

Chceme-li objevit nejdávnějšího předka vznosného, rychlého a nesporně inteligentního zviřete - koně, musíme se vydat daleko do minulosti, do spodního eocénu. Eocén je druhé období starších třetihor, období, kdy po poměrně nesmělém "rozjezdu" během nejstarší epochy třetihor, paleocénu, dochází k prudkému rozvoji a rozrůznění savců. Koncem druhohor zmizela z povrchu světa drtivá většina fauny plazů, kteří do té doby ovládali naši planetu. Nesčetní druhohorní savci, dosahující velikosti rejska, nejvýše kočky, měli najednou pro sebe spoustu místa a zdrojů potravy. A tak začal před 65 milióny let rychlý rozvoj moderních savců. Pradědové savců se živili podobně jako dnešní hmyzožravci - hltavě konzumovali vše, na co jejich síly stačily: hmyz, vajíčka, zdechliny i obratlovce menší než oni sami. A najednou se před nimi otevřely netušené možnosti. Rozběhli se po světe, vybírali si nejpříhodnější prostředí i potravu a podle toho se překotně vyvíjeli v různé typy. Vytvořil se celý vějíř nových živočišných forem - paleontologové tomu říkají radiace. V paleocénu se mizi jinými, velmi zvláštními, mnohdy dokonce obludnými savci (většina již dávno vymřela) objevili i podivní tvorové s kopýtky na prstech. Jinak však vypadali spíš jako šelmy, někteří měli dokonce dlouhé "vlčí lebky" a vzdor původní všežravosti se živili převážně masem. Přesto je považujeme za předky kopytníků. Odborníci je nazývají Condylarthra, popularizátoři prakopytníci. Tato skupina má ve vývoji savců úlohu jakéhosi držadla vějíře. Ač sama poměrně brzy vymřela a dnes najdeme na celém světě jen jediný rod jí blízce příbuzný (je to jihaofrický hrabáč, Orycteropus), vyšla z ní velká skupina malých i větších čeledí a jiných systematických jednotek. Už v eocénu se potomci "prakopytníků" zformovali do dvou velkých řádů - lichokopytníků (Perissodactyla) a sudokopytníků (Artiodactyla). Lichokopytníci se rozpadli na dvě linie - Ceratomorpha a Hippomorpha. Už z těchto jmen je jasné, oč jede - z toho prvního trčí nosorožčí roh, kdežto v tom druhém se ozývá jméno koně. Po pravdě řečeno první představitelé těchto linií vypadali jako dvojčata. Kdyby před nás někdo postavil živého Hyrachyus eximius z amerického eocénu, velkého jen jako ovce, sotva bychom hádali, že před námi stojí praděd nosorožců. Jeho štíhlé nohy se čtyřmi prsty na předním a třemi na zadním páru byly schopny rychlého běhu, úplný chrup se téměř nelišil od prakoníků a také způsob života obou skupin byl téměř shodný. Pak však se vývoj ubíral rozdílnými směry. Nosorožci se změnili v těžké váhy a uchovali si větší počet prstů. S nimi do jedné skupiny řadíme i tapíry, kteří se kupodivu během dlouhého vývoje moc nezměnili.

Kůň úsvitu dějin - Eohippus

Uznávaný předek rodu Hippomorpha, rozšířený v pralesích Evropy, Severní Ameriky a pravděpodobně i Asie, byl ještě menší než "pranosorožec" Hytachyus. Velikostí i křehkou stavbou těla nejspíš připomínal dnešního bedlingtonteriéra (včetně toho výrazně klenutého hřbetu), jen hlava už vzdáleně připomínala koňskou a na prstech - počtem se zcela shodovaly s prsty "pranosorožců" - byla drobná kopýtka. Tohle podivné zviřátko dostalo hned dvě jména. V Evropě proslulý paleontolog Owen v roce 1840 objevil pozůstatky tohoto prakoně a pojmenoval ho Hyracotherium. V Americe dostal jméno Eohippus (v překladu Kůň z úsvitu dějin, jitřní kůň), když se v roce 1867 v eocenní horninách našla úplná kostra příslušníka roku Eohippus. Pocházela z Wyomingu a podle ní a dalších nálezů se nakonec podařilo odhalit celý vývoj koní. Už ve dvacátých létech 20. století proslulý americký paleontolog Matthew zjistil, že jde o týž rod. Žádný ze světadílů se však nechtěl svého "původního prakoníka" vzdát, a tak byla Matthewova myšlena zamítnuta jako nepodložená. Teprve po druhé světové válce přišla ke cti teorie o pohybu kontinentů a ukázalo se, že Evropa se Severní Amerikou dlouho tvořila jeden kontinent, zatímco Asii oddělovalo tzv. Turgajské moře (v místě Uralu). Zárodek Atlantiku sice vznikl už v druhohorách, ale v době, kdy se vytvářely "základy koňstva", spojoval Evropu s Amerikou pevninský most, jehož troskami jsou Grónsko, Island, Faerské ostrovy a Hebridy. I tato dnes nevlídná oblast měla teplé, tropické klima a porůstaly ji hustě vlhké pralesy. Nebyla tu tedy žádná nepřekročitelná přahrada oddělující americké populace od evropských. Drobné rozdíly je možné připsat na vrub druhové rozmanistosti a proto platným názvem je hyracotherium, eohippus je synonymum.

Nejzachovalejší kostra tohoto zvířete byla nalezenla v r. 1931 v pánvi řeky Bighorn ve Wyomingu v USA. Paleontologové z Kalifornského technologického institutu ji velmi pečlivě sestavili. Vznikla pak podle ní dokonalá rekonstrukce, představující nám nejstaršího z koní jako živého.

Eohippus měl na přední noze čtyři prsty a na zadní tři, všechny byly chráněny silnou vrstvou rohoviny, kopýtkem. Za prsty měli tito koníci ještě nášlapný polštářek, jaký dnes chrání střed psí tlapky. Podle mínění některých odborníků je zbytkem tohoto polštářku "ostruha", malý rohovitý útvar na zadní straně spěnkového kloubu: je to tedy mozol metakarpální, nebo metatarsální. Široký nášlapný polštářek a roztažené prsty rozkládaly váhu zvířete na větší plochu a umožňovaly mu snadno se pohybovat po měkké půdě tropického pralesa a po bažinatých březích vodních nádrží, kde tito předkové koně žili. Oči Eohippa ležely skoro ve středu hlavu. To do značné míry omezovalo prostorové vidění, charakteristickou součást obranného systému zvířat žijících v otevřeném prostředí. V hustém porostu je účinnější detailní vidění než rozhled. Eohippus měl 44 zubů a na rozdíl od chrupu dnešního koně měli prakoníci nízké stoličky (asi jako prasata a opice), ideálně přizpůsobené ke žvýkání jemnách, šťavnatých listů nízkých keřů. Odborníci se domnívají, že srst prakoníků měla pdobný vzhled jako srst jelenovitých. Patrně měla světlé skvrny nebo pruhy na tmavém podkladě, obvyklé ochranné zbarvení mnoha druhů obývajících pralesní prostředí. Tyto vlastnosti podpořily přesvědčení vědců o tom, že eohippus byl svázán s pralesním prostředím. Ostatně jeho zbytky se našly společně s pozůstatky pralesních opic. Jedinec rekonstruovaný v Kalifornském technologickém institutu je v kohoutku vysoký pouze 35 cm a živý patrně vážil asi 5,5 kg. Ovšem tyto rozměry zdaleko nemusely být u všech členů svého druhu shodné: pravděpodobně byly značně proměnlivé jak tvary tak velikosti, a to jak individuálně tak u populací z různých míst. Nejměnší z nich mohli měřit jen 25 cm, ti největší měli výšku skoro dvojnásobnou. V Evropě existovaly jen větší varianty.

Orohippus a Epihippus

Eocén trval zhruba 19 miliónů let, začal před 53 milóny let a skončil před 34 milióny let. Za tu úctyhodně dlohou dobu se předkové koní mnoho nezměnili. Vznikly nové rody Orohippus a Epihippus. Nebyli o moc větší - Orohippus osbornianus měřil v kohoutku jen 38 cm, vypadali dosti podobně a pokrok se u nich projevoval jen nepatrnými znaky - přeměnou trojbokých třenových zubů ve čtyřboké stoličky, vymizením posledních zbytků prvního a pátého prstu na zadních nohách (Eohippus měl ještě jejich zbytky v podobě malých kůstek) a u rodu Epihippus se zkrátil čtvrtý prst na přední noze, takže se už nedotýkal země. Měl také dokonalejší pohybové schopnosti a lépe přijímal potravu. Dost malý efekt za patnáct miliónů let... Jenomže vývoj je jako těžce naložený vlak. Dlouho trvá, že se pohne z místa, rozjiždí se pomaloučku, ale pak nabere rychlost.